Viděli jste někdy trilobita? Jeho zkamenělinu asi ano, ale abychom ho potkali naživo, museli bychom se vrátit stovky milionů let do minulosti.
Trilobiti zažívali jeden ze svých vrcholů v období zvaném ordovik, tedy před asi 450 miliony lety. Kontinenty tehdy vypadaly úplně jinak, z oblohy padaly meteority a kolem Země se vznášel prstenec. Tvrdí to nová studie, jejíž důkazy můžeme najít přímo pod nohama.
Země bombardována meteority
V období ordoviku se na Zemi zvýšil počet dopadů meteoritů. Vulkanický popel z této doby obsahuje vysoké množství minerálů typických pro chondrity typu L, což je jeden z nejčastějších druhů meteoritů. Obsah těchto minerálů byl až tisíckrát vyšší, než bychom na Zemi normálně čekali.
Meteority začaly na planetu padat před 466 miliony lety a tento jev trval přibližně 40 milionů let. Takový nárůst nemohl být náhodný. Vědci dlouho předpokládali, že v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem došlo ke srážce dvou obřích asteroidů, jejichž trosky dopadaly i na Zemi. Co když ale měl tento „meteoritický déšť“ jiný původ? Zdroj mohl být mnohem blíž – přímo nad námi.
Prstenec jako má Saturn
Nová studie předpokládá, že kolem Země tehdy proletěl velký asteroid, který slapové síly (tedy gravitace) naší planety roztrhaly na menší kusy. Tyto trosky se shromáždily kolem Země a vytvořily prstenec jako má planeta Saturn, který mohl existovat miliony let. Postupně však jeho fragmenty dopadaly na povrch, což dnes vidíme jako zmíněné zvýšené množství minerálů.
Jak ale vědci zjistili, že meteority pocházely právě z tohoto prstence? Andrew G. Tomkins a jeho tým zkoumali krátery. Našli 21 kráterů o průměru od 1 do 50 kilometrů, které všechny vznikly v době ordoviku. Díky simulacím pohybu kontinentů vědci zjistili, že tyto krátery se původně nacházely poblíž rovníku, což podle nich nemohla být náhoda.
Ovlivnil klima
Prstenec mohl být původně skloněný vůči rovníku, ale gravitace Země ho časem srovnala nad rovník, odkud jeho úlomky postupně padaly dolů. Kdyby meteority přiletěly z hlavního pásu mezi Marsem a Jupiterem, dopadly by na různé části Země, ne jen do rovníkových oblastí.
Prstenec byl možná viditelný i během dne a v noci mohl zářit jako Měsíc. Vzhledem k jeho hustotě mohl blokovat část slunečního záření, což výrazně ochladilo klima na Zemi a způsobilo extrémně chladné zimy.
Prstence ve Sluneční soustavě
Nejznámější prstence ve Sluneční soustavě má Saturn. Přestože vypadají jako jednolitý objekt, ve skutečnosti se skládají z nespočtu částic – od zrníček prachu až po balvany velké jako domy. Prstence mají i planety Uran a Neptun a slabý prstenec má dokonce i Jupiter. V roce 2013 objevili vědci dva prstence u planetky Chariklo, která obíhá mezi Saturnem a Uranem.
Prstenec má také trpasličí planeta Haumea, která obíhá za Neptunem. Jeho šířka dosahuje 70 kilometrů. Prstence pravděpodobně existují i u planet mimo naši Sluneční soustavu. Například exoplaneta K2-33b by podle vědců mohla mít prstenec, jehož existenci by mohl potvrdit dalekohled Jamese Webba.
Prstenec ze šrotu:
Hrozí Zemi Kesslerův syndrom?
Kolem naší planety Země obíhá velké množství tzv. kosmického smetí – nefunkční satelity, jejich úlomky, použité raketové stupně a další trosky. Tento vesmírný odpad tvoří vrstvu, která se neustále zahušťuje. V současnosti se odhaduje, že kolem Země je přibližně 30 tisíc sledovaných kusů vesmírného odpadu větších než 10 cm.
Pokud tento problém nebude řešen, mohlo by se stát, že v budoucnu vytvoří prstenec nebo oblast plnou nebezpečných objektů, které by komplikovaly další vesmírné mise. Tento scénář je známý jako Kesslerův syndrom, což je hypotéza, že kolize mezi vesmírným odpadem mohou vést k řetězovým reakcím a tím k nárůstu množství smetí na oběžné dráze.
