Každý si pod pojmem skunk představí toho nejznámějšího skunka pruhovaného (Mephitis mephitis). Jenže v Severní Americe žijí i další druhy, které už tak slavné nejsou. Dokonce ani u zoologů. A tak se stalo, že jeden z nich, skunk skvrnitý (Spilogale putorius) ve druhé polovině minulého století téměř vyhynul – jeho stavy klesly do roku 1980 o 99 %. Nikdo neví proč. Zatímco velkým šelmám se vědci věnují už dlouhé roky, malé šelmičky dosud nikdo systematicky nestudoval.
Skunk příbuzný skunka
Skunk skvrnitý má svého velmi blízkého příbuzného, skunka západního (Spilogale gracilis). Ten je na rozdíl od svého východního bratříčka dosud poměrně hojný. Jenže žije skrytě v horách a špatně přístupných oblastech. Přes jeho hojný výskyt tak o něm vědci prakticky vůbec nic neví. Čím se živí, jaké má nepřátele, jaké prostředí k životu potřebuje nebo jaké místo zaujímá v ekosystému. Obávají se proto, že by ho brzy mohl postihnout stejný osud jako skunka skvrnitého.
Výzkum v horách
Aby ho mohli účinně chránit, potřebovali se o něm dozvědět co nejvíc. Nesnadného úkolu se ujala zooložka Marie Tosaová z Oregonské státní univerzity. Dvouapůlletý výzkum prováděla v Kaskádovém pohoří v Oregonu, které je zalesněné a plné hlubokých roklí a strmých svahů. Nejprve musela zjistit, kde má vůbec skunky hledat. V terénu proto rozmístila linie více než sta fotopastí. A nespoléhala na náhodu – k fotopastem skunky lákala (a samozřejmě i další masožravce) návnadami v podobě mrtvých myší, kočičích konzerv a sardinek.
Každodenní povinnost
Záznamy z fotopastí pomohly Marii vybrat místa, kam umístila sklopce na odchyt živých skunků. Také do nich je lákala na sardinky. Pasti navíc upravila tak, aby se v nich zvíře nezranilo a v zimě neprochladlo. Zamaskovala je pytlovinou, kůrou či spadaným listím. Zvíře v takové pasti nesmí zůstat dlouho. Pro mladou vědkyni to tak znamenalo každodenní cestování po neschůdných horách a kontrolu všech položených sklopců.
Rozsáhlý domov
Odchycené skunky Marie opatrně uspala, změřila a zvážila a zkontrolovala jejich zdravotní stav. Na závěr je vybavila malou vysílačkou, která jí umožnila sledovat jejich pohyb. Zjistila tak, že tyto maličké šelmy mají v poměru ke své velikosti obrovský lovecký areál. Mnohonásobně větší než třeba zdejší jeleni – těm stačí k životu necelý kilometr a půl čtvereční, zatímco skunk se pohybuje po oblasti někdy větší než 30 kilometrů čtverečních!
Tolerantní sousedé
Tak velké území si ale skunk jen těžko uhájí sám pro sebe. On to ale nedělá, tito skunkové nejsou teritoriální a plochy jejich výskytu se překrývají. Dávají přednost spíš mladším porostům, kde nacházejí víc potravy – různých bobulí, drobných savců a bezobratlých. Výzkum ale také ukázal, co je ohrožuje nejvíc.
Tento druh skunka – přestože žije v horách až do výšky 1600 m, nesnáší dlouhé zimy s hlubokým sněhem. Během takové zimy jejich počty v oblasti prudce poklesnou. Naproti tomu se zdá, že jim nevadí lesní požáry. Potvrzení této teorie však bude vyžadovat další výzkum. Už teď je ale jisté, že pro jejich ochranu je nutné při plánování lesní těžby počítat s jejich nároky na rozsáhlé nedotčené území.
Skunk útočí:
Jak se zbavit zápachu
Marie Tosaová popisuje zkoumané skunky jako černou ponožku s bílými puntíky. A nejenže tak vypadají, ale prý tak i páchnou. Při manipulaci s odchycenými jedinci se Tosaová přes veškerou opatrnost nevyhnula tomu, aby ji svým pověstným sekretem pokropili. „Navoněli“ ji prý takto nejméně stokrát. A jak se pachu zbavovala? Vymyslela si vlastní recept – smíchá peroxid vodíku s jarem a jedlou sodou a touto pastou ho ze sebe smyje. Tak až vás pokropí skunk, víte jak na to!
